Heli – Kraft – Kletterteig: První krátký výšlap k ferratě Miluji přírodu, chození, epické výhledy z vrcholků hor, ale nikdy by mě nenap...

Adrenalinový víkend v rakouských Alpách, aneb jak se ze mě stal fanoušek lezení a (skoro) jsem se přestala bát výšek

úterý, srpna 25, 2015 Unknown 4 Comments

Heli – Kraft – Kletterteig: První krátký výšlap k ferratě
Miluji přírodu, chození, epické výhledy z vrcholků hor, ale nikdy by mě nenapadlo zkusit si na nějakou horu regulérně vylézt. Shodou okolností se mi ale naskytla příležitost zkusit si to. A protože o takových věcech moc dlouho nepřemýšlím, hned jsem souhlasila.

V pátek ráno se budím do krásného dne. Vstávám, beru všechny věci a jedu na olomoucké nádraží čekat na kluky z cestovní agentry LaViva Travel, kteří mě s sebou berou do rakouských Alp na ferraty. Když přijíždějí, trochu se mi svírá žaludek napětím. Jaké to bude? Zvládnu to? Nebudu se bát? Nedojdou mi někde totálně síly? Je to ale takový příjemný druh napětí před dalším velkým dobrodružstvím. Ten druh napětí, který miluji ze všeho nejvíce.

V pátek odpoledne dorážíme na první ferratu do lyžařského střediska Hochkar. Tom a Honza, naši instruktoři, nás zasvěcují do tajemství lezení na ferratách. Ferraty jsou jednoduše jištěné horské cesty. Takové horské cesty jsou dost náročné, ale právě díky jištění fixními lany, kolíky a stupačkami se terén stává přístupný a zdolatelný i pro nehorolezce. 

Na první ferratě překvapuji sama sebe. Chvíli se s terénem sžívám a jsem nervózní, ale po pár krocích zjišťuji, že se nebojím. Ferrata není nijak vysoko a já si užívám výhledy do okolí. Naše osmičlenná výprava se během prvního lezení taky stíhá seznamovat. Hned od začátku si s celou partou sedím a výborně se bavíme. Hlavně naši instruktoři jsou neuvěřitelně skvělí, ale to vyplyne ze situací hlavně až další den. Jakmile vylezeme na horu, následuje vrcholové pivečko a poté cesta do kempu na večeři. Během večeře probíhá bojová porada na další den, poté následuje volná zábava. :o)

Další den následuje celodenní výjezd k ferratě Eisenerz. Po příjezdu a prvním pohledu na tu horu jsem docela v šoku, je obrovská, vysoká a nedokážu si představit, že na ni polezu. Nicméně začínáme k ferratě stoupat. Ještě než započne samotné lezení, tak nás čeká asi dvouhodinový výstup. Ten celkem utíká, povídáme si, vtipkujeme a najedou jsme nahoře.

Začátek ferraty je super, nepřijde mi, že by to měla být cesta s náročností C/D. Lezu v pohodě, užívám si výhled. Čím výš ale vylézám, tak pomalu přichází strach. Začínáme přicházet do pasáží, kde pod sebou nemáme absolutně nic a to mě paralyzuje. Občas nedokážu udělat ani krok. Není to tím, že bych na něj fyzicky neměla, ale opravdu se bojím té výšky. Z průšvihu mě zachraňuje Tom, který mě jistí dalším lanem. Tak jsem schopná přelézt kritickou střední část. Za chvíli jsem se uklidňuji a zase lezu dál sama. Největší sranda je fakt, že konec a začátek ferraty je nejtěžší. Zde jsem pomoc nepotřebovala. Na lehčí střed ale byla nutná pomoc. Hlava a psychika je opravdu velký kouzelník! Když konečně spatřuji vrchol hory a odepínám jištění, jsem ten nejšťastnější člověk nacházející se v tu chvíli na alpských vrcholcích! Dokázala jsem to!

Třetí den nás čeká odpočinek na ferratovém hřišti v Johnsbachu. Tam se mi moc líbí, protože jde o malou a krátkou ferratu, s různými možnostmi obtížností. Dále je tu most a taky tři kladky, které si můžeme sjet. Osobně se rozhoduji pro nejlehčí ferratu obtížnosti C a bez problému ji vylézám (fakt je to pro děcka!), ten den ještě třikrát slaňuji (já bych mohla slaňovat pořád!), přecházím místní vratký ferratový most, a taky si troufám na jednu z kladek nad skalami. Touto zábavou naše výprava končí a před námi je už jen cesta domů.

Domů se mi doopravdy nechce. Abych to shrnula, poznala jsem zase jinou podobu mých milovaných hor. Ani tahle podoba mě nezklamala, ale naopak! Spoustu věcí jsem se naučila, skvěle si odpočinula a rozhodně se chci vrátit. Lezení na ferratách je suprové, moc se mi líbí, že takové lezení zvládne prakticky každý. Navíc se díky jištění cítí člověk doopravdy bezpečně a dokáže tím odbourat většinu strachu. Pokud se ale strach náhodou objeví, může se spolehnout na skvělé instruktory. Těm jsem od začátku důvěřovala a nikdy mě nenapadlo o nich ani pochybovat.

P.S. Máte rádi fotografie? Tak to určitě nepřehlédněte můj INSTAGRAMkde se objevují fotografie, které jinde neuvidíte.
Pokud vás moje vyprávění zaujalo, můžu skvělé ferraty ve Štýrsku s LAVIVA TRAVEL maximálně doporučit!
Ferrata je někde tam na masivu
První lezení
Výprava v akci
Překonávám "most"
Nechybělo slaňování (zamilovala jsem si ho!)
Výhled z vrcholu
Eisenerz: cestou na druhou ferratu
Výhled
Panorama z ferraty
Alpinská flora
Téměř na vrcholu
Na vrcholu
Odpočinek po náročném výstupu
Cestou dolů 
Tuhle horu jsme zdolali!
Večerní volná zábava vol. II
Na horách vyhládne, a proto horolezci jí z velkých hrnců :o)
Výhled z ferratového hřiště
Most
Honza na mostě
Ferratové hriště
Lezci
Tom na mostě
Za odměnu jsem dostala pamětní certifikát!

4 komentáře:

  1. Téda, máš můj obdiv! Tohle bych já asi nezvládla, mám s výškami problém, hlavně když vidím přímo do hloubky pod sebe. Krásné fotky! :))

    OdpovědětVymazat
  2. ty výhledy jsou úžasné, ale ani to by mě asi nepřemluvilo :D na ten most bych také nevlezla :D ale fotky jsou úžasné a ještě jednou, ty výhledy také :)) gratuluji k certifikátu a doufám, že budeš mít možnost to zkusit znovu :))

    OdpovědětVymazat
  3. Parádní článek i fotky! Slaňovala jsem kdysi dávno, téměř jako děcko. Pohrávám si s myšlenkou, že bych se na VŠ přihlásila na horostěnu a kdyby mě to bavilo, zkusila bych i něco podobného :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Tyjo to musel být úžasný výlet, tiše závidím :)) Nádherné výhledy, kvůli nim bych snad překonala i ten strach z lezení :)

    OdpovědětVymazat