Zdroj Ráda bych se s Vámi dnes podělila o jeden zážitek, který mě donutil se také zamyslet nad svým "naprogramováním" v hlavě...

Musíš to dojíst!

úterý, dubna 21, 2015 Unknown 11 Comments

Zdroj
Ráda bych se s Vámi dnes podělila o jeden zážitek, který mě donutil se také zamyslet nad svým "naprogramováním" v hlavě. 

Nedávno mi bylo opravdu strašně špatně, chytila jsem pravděpodobně nějakou střevní chřipku. Moc jsem toho nejedla, ale druhý den večer jsem se rozhodla trochu najíst. Musím říct, že se to ale málem stalo kontraproduktivní, jelikož můj stažený žaludek nedokázal pojmout moc jídla. Seděla jsem tak nad skoro plným talířem a nemohla už do sebe nasoukat ani kousek. Jenže kdesi v hlavě mi zasvítila "kontrolka," která začala svítit červeně a hlásit, musíš to dojíst!!!

Pustila jsem se tedy do dojídání a udělalo se mi zle znova, tentokrát jsem si za vše ale mohla sama. Donutilo mě to přemýšlet, kde se vlastně takový hlas vzal a zjistila jsem, že to je hlas mojí babičky, učitelek ze školky a ze školy, kde jsem byla nucena všechno jídlo dojídat do poslední trošky.

Od útlého dětství slyším jenom to, že jsem moc hubená, že bych měla přibrat, v pubertě jsem si vyslechla mnoho nadávek a opravdu ošklivých přezdívek kvůli mé postavě. Ale proč? Já sama si připadám v pořádku a jsem se svým tělem smířená. Navíc mi 60 kg na 177 centimetrů nepřijdou jako děsivé čísla.

Nicméně abych se vrátila zpátky, když se mi udělalo zle, stihla jsem se ještě vzpamatovat a řekla si, že to není nutné dojídat. Potom jsem si vzpomněla, kolikrát se (hlavně u babičky nebo na návštěvách) přemáhám a jím, i když už nemám hlad a nechci. Řekla jsem si, že s tím končím. Budu už poslouchat jen svoje tělo, ne co mi říkají a jak mě posuzují ostatní. Jsem zdravá, spokojená a myslím, že jím dost a dobře. Samozřejmě upozorňuji, že bychom měli mít trochu rozumu a vše se snažit posuzovat rozumně a opatrně.  

11 komentářů:

  1. Mám to hodně podobně. Největší výzvou je pro mě nechat něco na talíři...
    Inspirovala jsi mě ke stejnýmu článku: http://tasselhof.com/911812-dojez-to.php

    OdpovědětVymazat
  2. Naprosto souhlasím! Kéž by mi třeba v dětství spíš říkali: "Koukni, zeleninka, to je dobrota", místo "a nedáš si dortíček?? Je móoooc dobrý" :-) S těmi programy se pak velmi těžko nakládá...
    Já mám bohužel právě tenhle. Naštěstí mě nikdo nikdy dojídat nenutil, dodnes nedojídám (pokud to tedy není strašně dobré) a ani svou dceru nenutím (i když někdy jsem drsná a trochu ji buzeruju, protože mám dojem, že si to přebrala v hlavě tak, že do jídla se párkrát sáhne a pak si člověk může jít zas po svém...) :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně tak, taková strategie by na mě taky platila více, než tlačení knedlíků horem dolem... Ale co už, naštěstí se s tím stále dá něco dělat, i když je to teď těžší změnit...

      Zuzana (Polární vlk)

      Vymazat
  3. Když je člověku špatně tak je jasné, že toho moc nesní. Občas mám výčitky, že jsem na talíři nechala zbytek, který se teď bude vyhazovat, ale na druhou stranu mě to příště donutí nemít "velký oči" a nandat si méně a kdyžtak si přidat :) Pěkný článek, taky do mě pořád hustili že to musím dojíst

    www.madlovers.wordpress.com

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za pochvalu... Jinak vidím, že stejný "problém" je teda asi úplně všude napříč generacemi...

      Zuzana (Polární vlk)

      Vymazat
  4. jó :D tak to znám :D hlavně se muselo jíst všechno, co bylo na talíři... i když nejím houby, musela jsem - takže mi většinou bylo zle a oběd byl jinde než v žaludku :D teď už jím jen to, co opravdu jím... takže žádné houby :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nemá se smysl přemáhat, pokud to člověku opravdu nedělá dobře... Já zase nesnáším salámy a šunky a uzeniny z obchodů, dělá se mi z toho zle...

      Vymazat
  5. Jejku no na starou komunistickou základní školu jen tak nezapomenu. Učitelky mne nechaly po škole sedět nad talířem nudlí s tvarohem tak dlouho, až jsem začala brečet a vyzvracela jsem to do talíře. Nemám jim to za zlé, braly to jinak, ale když mně bylo opravdu špatně a ony mi nevěřily. Stejně tak děsivé tuhé hovězí. Optám se mamky, ale pokud se správně vzpomínám, druhý den mi mamka psala do školy lístek "Nenuťte dceru, prosím, jíst maso, má ráda zvířata." To byl docela poprask :D
    A já měla štíhlou, ale normální váhu, zdraví a červené tvářičky, opravdu jsem nebyla někdo, koho je třeba nutit jíst kvůli zdraví.
    Nikdy bych to takhle nikomu nedělala.
    Inspirativní článek♥ A hezký blog, už tady koukám po několikáté :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Jako malá jsem byla hodně hubené dítě, což se v rodině baculek moc netolerovalo :) Jídlo, které jsem obzvlášť nenáviděla, bylo lečo, ale doma byli přesvědčeni, že právě lečo je pro moje zdraví zásadní, a tak ho jednoho dne do mě zkrátka nacpali. Nevím, jak se mi to tenkrát povedlo, ale to lečo šlo okamžitě ven. A lečo tak zůstalo téměř jediným jídlem, které už jsem do pusy nikdy nedala.

    OdpovědětVymazat
  7. To znám moc dobře. Dodnes je mi zle, když si vzpomenu, jak mě ve škole krmili, protože jsem JEDLA POMALU a aby mi neujel autobus... A tak jsem pak později podvědomě jedla rychle a ve stresu, takže mi to nedělalo dobře. Dnes si jídlo užívám a vychutnávám a je mi líp.

    OdpovědětVymazat