Nespokojenost, touhy a cesta za vysněným životem

Už tě sleduji přes mail. díky za tu možnost!
A očividně máme společného víc, než jen to Pobaltí, ale i Norsko, nebo třeba tenis (ach, jak já ti to MC závidím!!!) :)
A držím palce v hledání, sama stále hledám :)

já osobně také vůbec nevím, co budu dělat... ano, nějakou představu možná mám, ale kdo ví, jak to bude až dodělám školu, kdo ví, jak se k tomu budu stavět, a jestli vůbec si takovou práci najdu :/ plně ti rozumím... a závidím ti, že jsi začala žít a cestuješ, neboť já myslím, že já pouze přežívám, i když jsou i pěkné chvíle, které bych neměnila a řekla bych, že žiji... ale i tak... řekla bych, že můj život je pouze přežívání a chtěla bych to změnit, ale nevím jak... :/

moc ráda čtu tvé články, moc ráda koukám na fotky... a tiše závidím :)) těším se na další tvá dobrodružství a přeji ti hodně štěstí, úspěchů ve škole i v cestování a osobním životě také! :))

To jsem prožívala asi před rokem. Seděla jsem doma na gauči, Petr se na mě otočil a zeptal se na férovku, co teda budu v životě dělat. Jakobych do té doby nepřemýšlela nad ničím jiným. Probrali jsme v čem jsem dobrá, co by mě uživilo a co mě dělá šťastnou. Od té doby jsem to samozřejmě třikrát přemyslela, ale mluvit o tom nahlas a vyřazovat varianty je nesmírně nápomocné.

Zkus se ale víc držet v kolonce - "co mě baví" než "na co mám kvalifikaci." Taky nedělám žurnalistiku, ikdyž mi bylo řečeno, že zrovna ode mě to všichni očekávali nejvíc. Ať už momentálně děláš cokoliv, vždycky to má nějaké využití, formuje tě to a ani si neuvědomíš kdy a jak to pak využiješ.

Příklad:
V 7 letech jsem začala chodit na lehkou atletiku a v 17 si udělala cvičitelský průkaz, který jsem v životě využila jednou. Nebylo by to dobré, zavírám oči, když děti skáčou přes kozu, protože se o ně bojím :D. Ale! Mám díky tomu ponětí, jak fungují české sportovní kluby.

Na gymplu jsem se angažovala v Mládeži Českého červeného kříže, jednou z našich činností byl každoroční prodej perníčků před supermarketem. Díky tomu se teď nebojím oslovovat kina a "prodávat" náš film.

Protože jsem ve 14 přišla o všechny kamarády, začala jsem si doma stříhat mashupy ze seriálů ve windows movie makeru a dneska mě střih živí.

Díky regionální novinařině a žurně umím mluvit a hlavně vím, co platí na novináře, spoustu jich znám a můžu tak zařizovat články o filmu.

Díky práci pro reklamky, kterou jsem dělala vždycky pro peníze a občas to nebyla zábava, chápu nějaké základy reklamních kampaní.

A i když to všechno - hlavně ty reklamky, byly přežívání, jak říká Karamelka, tak to do sebe zapadlo, tam kde je to důležité.

Prostě všechno co děláš se ti nějak vrátí a i kdyby se ti měl magistr vrátit jen v tom, že ti poskytl možnost začít žít, tak to za to stálo a je to zkušenost k nezaplacení. Vrátí se ti i blog a práce pro cestovku. Ono taková práce pro cestovku mi jako nezaujatému pozorovateli pro tebe přijde jako skvělá volba.

Mám pocity naprosto stejné..

Asi je teď nějaké divné období, celou dobu čtení jsem souhlasně kývala hlavou. Momentálně mi hlavou běží otázky, kdo jsem, kam jdu, co chci, co mě čeká...Máš můj obrovský obdiv, co jsi za poslední rok dokázala a tajně Ti závidím všechny ty cestovní zážitky :) Věřím, že časem všechny kousky skládačky zapadnou do sebe a obě si budeme moct říct, to je to co jsme hledaly! :)

Já se cítím úplně stejně v poslední době :( V posledních dvou letech na vejšce mě to nebavilo a začla jsem víc řešit, co ze mě jednou bude. Ale všechno, co by mě bavilo, mě bohužel neuživí. Od listopadu jsem nastoupila do práce a je to pro mě strašný psycho, nevím jestli tam ty začátky vydržím a jsem ještě víc nešťastná. Souhlasím se všemi co říkají, že jsme teď tam, kde máme být, že nás to vždycky nějakým způsobem obohatí, nabereme zkušenosti. Jenže se bojím ,že se nikdy nedostanu tam, kde budu šťastná a spokojená. Protože nic neumím a připadám si úplně neschopná. Takže ano, cítím se úplně stejně jako ty. Snad tě aspoň trochu uklidní, že v tom nejsi sama :)

Je to jako kdybych četla o sobě. Já jsem začala "žít" až se založením blogu. Aby bylo o čem psát, začala jsem navštěvovat víc akcí, víc cestovat. Jenže tohle okouzlení vydrželo jen dva roky a já už chci zase o něco víc. Mám pocit že umím spoustu věcí ale žádnou pořádně a že chci v něčem vynikat a na tom dál stavět a budovat. Jenže na čem začít stavět? Pomalu mi táhne na třicet a vlastně stále nevím co chci dělat. Všechno zkusím ale když mám pocit, že se to dál nevyvíjí tak se seberu a jdu zkoušet něco nového. Snad tobě tvoje představy vyjdou a budeš pro ně mít pevný základ. Já se budu asi ještě chvíli hledat. Ale nemusíš se bát, takový pocit mívá spousta lidí.

Ahoj Zuzko. Tohle období podle mě prožívá v určité životní fázi skoro každý. Přeji Ti, ať netrvá dlouho a najdeš brzy nějaký pevný základ, který Tě podrží nad vodou pokaždé, když se nebudeš cítit pevnou půdu pod nohama.

Zuzanooo, máš můj velký obdiv za cestování sama! Máš o své pobaltské cestě někde článek? Hrozně mě to zajímá, sama se k "osamocenému" cestování také odhodlávám, ale zatím jsem ještě dost odvahy nesebrala :-)

Je mi moc líto číst, že dívka jako ty si nevěří. Myslím, že nevěřit si je moc špatné. Měla bys být šťastná a věřit, protože víra zachraňuje životy:)

super článok, páči sa mi že niekto sa zaoberá takými vecami. hlavne ti prajem aby sa ti v zivote darilo a zeby si si zacala plnit svoje sny :) , pretoze len ked si pojdes sa svojimi vecami a budes robit to co ta bavi vtedy budes stastna ale najstastnejsia budes vtedy ak budes robit druhych stastnych, lebo sa ti to vrati sto krat viac:), zivot je len jeden a neoplati sa trucovat nad nim, sme mlade vsetko mame pred sebou je len na nas aku cestu si vyberieme. to ze si neveris nie je moc dobre, pretoze potom myslienky vysielaju zly signal a nemusi sa nam splnit to po com tuzime :)
GOOD LUCK
♥

https://clodyteenmummy.wordpress.com/