Narodila jsem se v roce 1991 ateistickým rodičům. Na přání mé babičky jsem byla ale ještě jako nemluvně pokřtěná. Dlouho mi byla tato...

Jak jsem se vyrovnala s křesťanstvím

čtvrtek, ledna 22, 2015 Zuzana 18 Comments

Narodila jsem se v roce 1991 ateistickým rodičům. Na přání mé babičky jsem byla ale ještě jako nemluvně pokřtěná. Dlouho mi byla tato skutečnost lhostejná, postupem času jsem však získávala nové obzory a formovala vlastní názory. Můj křest začal být na obtíž. 

Nebudu zde polemizovat o faktu, že jsem nemohla svobodně rozhodnout o svém vyznání. O tom článek nebude. Chtěla jsem napsat spíš něco praktičtějšího o aspektech mého vyrovnávání se s tímto křesťanským rituálem. 

Možnosti formálního "zrušení" křtu

Pro ty, kteří doufali, že se křest dá nějakým způsobem zrušit, mám špatnou zprávu. Křest je ze své podstaty nezrušitelný čin. Na druhou stranu, neukládá mi žádné povinnosti, nemusím se modlit, chodit na bohoslužby apod. Tudíž formální stránce aktu nepřikládám takovou váhu. Z internetového zdroje Katolík.cz jsem se ale dočetla, že je možné oznámit farnosti v místě křtu tzv. "odpadnutí od víry." 

Osobní vyrovnání se křtem

Myslím, že v konečném důsledku je nejdůležitější to, kým se člověk cítí. Já se necítím jako křesťan a dospěla jsem po čase, že je potřeba se s tím "vyrovnat." V klidu, bez negativních emocí se rozloučit s vírou, kterou jsem si nevybrala, a se kterou jsem byla nedobrovolně spojena. Rozhodla jsem se tedy pro vlastní rituál odpoutání, provedený ohněm v lese. Pro posílení účinku odpoutání jsem vybrala jeden letní úplňkový den.

Když nadešel můj čas, vydala jsem se do mého oblíbeného lesa, kterému v duchu přezdívám Posvátný. Na jeho okraji jsem si klekla a zapálila své křestní osvědčení. Když hořelo, odříkala jsem několikrát slova: "Tímto ruším křesťanský křest, který jsem podstoupila. Ruším veškeré negativní působení, které měl tento akt na můj život. Odvolávám ho a přestává platit od tohoto okamžiku navždycky."

Popel z křestního osvědčení jsem uložila pod kořeny jednoho velkého stromu a chtěla se vrátit domů. Příroda však na můj akt zareagovala po svém. Během zpáteční cesty přišel krátký, ale prudký déšť. Než jsem doběhla pod střechu, byla jsem na úplně mokrá. Příroda si mě "pokřtila" sama. 



P.S. Pokud se vám líbí můj blog a chcete veškeré novinky z první ruky, lajkujte moji FB stránku.


18 komentářů:

  1. V životě by mě nenapadlo, že křest je nezrušitelný. Je to přece jenom násilné připoutání k něčemu, co si člověk sám nevybere. Mělo by to být možné. Ale myslím, že jsi to vyřešila, jak nejlépe jsi mohla.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nejde no... :) Taky si myslím, že jsem to udělala dobře... Hlavně žádná nenávist a negativno vůči tomu... Rozloučit se a nechat odejít :)

      Vymazat
  2. Jsem pokřtěná. Nevyznávám křesťanství, leč uznávám, že z něj pochází mnoho morálních aspektů v našich končinách. Nikdy jsem se necítila být povinována věřit jenom kvůli tomu, že mě pokřtili. Jde o to, že se každý dle nauky křesťanství rodí s počátečním hříchem, hříchem po svých předcích a zvláště po prvních lidech(Adam a Eva). Tím, že je člověk pokřtěn, jsou z něj tyto hříchy sejmuty a on může začít s čistým listem. Následkem toho se stává křesťanem. Ovšem také mě nechala pokřtít babička a já to od ní vnímám jako starost, aby se mé duši vedlo v životě dobře. To, že nejsem přikloněna k víře ještě nic neznamená. Tento čin uznávám. Je to chvalihodné, že se o mě babička tak zajímala. :-) Proto to nemíním rušit.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji Ti za názor, já právě neuznávám žádné prvotní hříchy a už vůbec nevím, proč bych měla pykat za hřích nějakého Adama a Evy (čistě hypoteticky, pokud by kdy existovali). Křesťanská praxe učí lidi žít ve strachu, bázni a nutí je mít výčitky... To se mi nelíbí... :)

      Vymazat
  3. na tento příspěvek jsem narazila úplnou náhodou a nějak mě při čtení překvapilo, jak je zajímavé, jak to lidi vnímají - jsem pokřtěná, jsem křesťanka a upřímně, vůbec žádné "svazování" nebo strach nebo bázeň jsem nikdy nepocítila...spíše naopak :) a to nejsem žádná řeholni sestra, prostě obyčejná dospívající holka, co se zajímá o další věci, jako ostatní, nevěřící...ale jasně, některé věci tam můžou být na hlavu, ale většina pravidel a morálních zákonu pochází právě z křesťanství...ale chápu, že to někdo může vnímat jinak...znám ale celkově hodně nevěřících lidí , co byli pokřtěni i když věřící nebyli a nejsou a nikdy to nebrali jako nějaké připoutáni k něčemu, prostě jsou pokřtěni a konec :D ale každý na to má jiný názor...

    iotornoavivere.blogspot.com

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj,

      každý si najde to, co mu vyhovuje nejlépe :) Drž se své cesty! :)

      Zuzana (Polární vlk)

      Vymazat
  4. Já to měla ještě poněkud složitější, o křesťanství jsem se díky babičce začala zajímat sama navštěvovat hodiny náboženství. Přistoupila jsem také ke svátosti eucharistie a při té se mi přihodilo první zklamání. Po pozření oplatky se ve mně totiž vůbec nic nezměnilo. Čekala jsem bůhví co, ale rozhodně ne prázdnotu. Dodnes beru křesťanství jako inspirativní víru, nýbrž časem jsem přišla na to, že mi nevyhovuje. Od mala mě to táhlo k přírodě a tu jsem v křesťanství nemohla nalézt. že bych se snad nechala odekřtít, o tom neuvažuji, přece jen se jednalo o určitou pasáž mé životní cesty a na dospívání není nic špatného. Milý článek, se spoustou tvých názorů se ztotožňuji. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pokud jsi našla k té víře nějaký vztah a je pro Tebe inspirativní, pak by asi ani nedávalo logiku se nějak "odekřťovat"... Jinak velmi děkuji, jsem ráda, když mají lidé stejné názory :)

      Zuzana (Polární vlk)

      Vymazat
    2. Takže jsi i pokřtěná? A možná jsi očekávala něco, co eucharistie není. Není to totiž žádná magie, že když ji přijmeš, okamžitě se začnou dít velké věci a změny v tvém životě. Ale i přesto proměňuje a pro mnoho lidí je velkou posilou (hlavně pro to, že eucharistie je nejbližší možné setkání s Ježíšem). Jen je to proměna pomalá a postupná... a jak jsem říkala, je to setkání, takže když k tobě někdo mluví, musíš naslouchat a být připravená k rozhovoru (ale zase nečekej, že najednou uslyšíš hlasy).
      Jinak ti nic nevnucuji, chtěla jsem spíš jen vysvětlit něco, o čem si myslím, že jsi špatně pochopila.

      Vymazat
    3. Bodejď bych to špatně nepochopila, když mi bylo devět. Ale ostatní děti byly nadšené a dospělí, co mi vyprávěli o eucharistii, taktéž a já měla pocit, že je asi něco špatně.

      Vymazat
  5. Tvůj článek mě lehce vyděsil, především tvá pofidérní praktika upalování křestního listu. Jednou jsi byla pokřtěná a to se nijak nezmění, i když zničíš všechny hmatatelné důkazy. Křest je záležitost vnitřní. Je to jakási pečeť, co byla vyryta do tvého srdce a už ji nesmažeš a nevím proč nebo jak by ti měla být na obtíž, protože k víře ani hlášení se ke křesťanství opravdu nezavazuje (jednou po smrti za něj budeš možná i docela vděčná ;) ). A křesťanství není o strachu nebo vnucování výčitek, je především o lásce. Lásce k Bohu a bližnímu :)

    PS: Ano, jsem věřící.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji Ti velmi za názor, ale já křesťanství neuznávám, nic se mi do srdce nevrylo, jelikož křes proběhl bez mého souhlasu a vědomí. Po smrti za něj nepotřebuji být vděčná.

      S pozdravem

      Polární vlk

      Vymazat
  6. Článek je nádherný. A pokud mě něco vyděsilo tak jen tupost Sáry Melounové zde na diskusi.

    OdpovědětVymazat
  7. Ahoj Polární Vlčice,
    děkuji za nové poznání, které jsem díky "fejetonu" získal. Nikdy mě nenapadlo rušit "křest", slib tedy něco co nemám, nebo co není jiné než v mé mysli cestou elementární. Je však jasné, že křest může být považován za rituál, který vážně škodí. Bylo by vtipné sledovat křest ďábla ve chvíli kdy je ďáblem (katechismus zakazuje) ale bylo by asi nudné sledovat křest ďábla ve chvíli kdy ani on sám si sebe není vědom (katechismus umožňuje). Můžeš tedy na akt křest pohlížet jako na libovolné "kouzlo", kletbu a tak s tím pracovat. Což jsi udělala a asi pěkně, ale chybí mi ve fejetonku významné detaily, které si asi nechtěla sdílet.

    Informace o křtu jsem hledal celkem podrobně a potvrdil jsem si to jak to cítím, je to rituální způsob přiblížení Bohu. Zrušení je pěkně uvedeno zde: http://www.katolik.cz/otazky/ot.asp?ot=3836.

    Dovolím si okomentovat tvůj citát: "Tímto ruším křesťanský křest, který jsem podstoupila. Ruším veškeré negativní působení, které měl tento akt na můj život. Odvolávám ho a přestává platit od tohoto okamžiku navždycky.", prosím neber to jako útok, ber to jako inspiraci, nebo si slovo inspiraci nahraď jiným krásným výrazem z mužského/ženského slovníčku.

    Křest nezrušíš, můžeš zrušit co jsi konala, své činy snad a možná, ale nezrušíš, když o tobě řeknu "máš sexy oči" tím, že řekneš "ruším sexy oči" :-D . Mohla si však říct zříkám se Boží lásky a odpuštění. Fuj, to zní hrozně, až se mi udělalo nevolno! Samotný akt (asi právní, katolický) zrušíš jak píše ve své odpovědi Jaromír. Dále píšeš "negativní působení, které měl". Rušíš tedy minulost? To bych rád uměl, ale ani jeden toho hodni nejsme. Bylo by asi lepší přijmout záměr čistoty, nebo toho co ty vlastně chceš. Nikdy neuvádějme co nechceme ale co chceme! Kdybych rituál dělal já, asi bych pořádně promyslel co pro mě znamená, přijal to a přetvořil v to, co chci. Samotný křest je jenom pojem a slovo ale jeho asociace s fragmenty našeho ega je to, co je pro nás důležité.

    Krásně jsem se vypsal, děkuji za prostor. Postřehla jsi změny, které ti obřad přinesl?

    OdpovědětVymazat
  8. U mě to šlo ještě hlouběji - krom křtu jsem jako dítě absolvovala i hodiny náboženství a také svaté přijímání. Ovšem už v den onoho přijímání přišlo zklamání - ve svých devíti letech jsem z toho buď neměla rozum, nebo měla naopak příliš velký - po požití hostie jsem čekala kdoví co - duchovní osvícení zevnitř a podobně, ale nestalo se vůbec nic. Úplně mě to zarazilo. Časem jsem přestala na náboženství chodit a táhlo mě to stále více k přírodě, až se má víra zakořenila v kořenech pohanské minulosti. Samozřejmě jsem přemýšlela, zda mi křest apod. neuškodil, avšak postupem času jsem se ztotožnila s myšlenkou životní cesty a křesťanství byla jedna její část. Číst, kterou jsem již přešla a odbočila jinam, tam, kam mě táhlo srdce. Bohové vědí, zda bych neodbočila dříve, nebýt babiččina vedení. Doufám, že mi tato minulost duchovně neškodí, ale smířila jsem se s ní jako s dospíváním, minulosti se možná mohu zbavit formálně, ale ty vzpomínky zůstanou. A pokud je nevnímám jako špatné, nevidím důvod je vytěsňovat. Ale musím uznat, konverze není jednoduchá věc a není to ze dne na den. je to přijetí úpůně jiných hodnot a popření toho, v čem člověk od mala vyrůstal. I tak si myslím, že jsem to přestála v relativní pohodě a rozhodla se správně. :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Kdysi jsem to zjišťovala - formální zrušení křtu by mělo být možné. Musí se zajít do kostela, kde tě křtili, tam se domluvit s knězem - měli by mít něco jako "křestní knihu", kde jsou křty zapsané a mělo by být možné domluvit se na vyškrtnutí tvého jména ;-) To jen kdybys to chtěla řešit i po této stránce ;-)

    OdpovědětVymazat
  10. Proto myslím, že člověk by měl o svém vyznání rozhodnout až z toho bude mít rozum a nikdo by to za něj neměl rozhodovat dříve. :) Já záviděla pokřtěným vždycky jen to druhé jméno. :D Ale jinak taky nejsem křesťan. Můj brácha třeba sám od sebe kolem 16 roku sám řekl, že v Boha věří a chce se nechat pokřtít (ještě to teda nestihl :D), ale prostě rozhodl si o tom časem sám.. :)

    OdpovědětVymazat
  11. Pěkný článek. Ale křtem se moc netrap. Jsem také pokřtěný ale necítím žádné duchovní spojení, žádnou pečeť v duši ani nic podobného. Nikdy mě to ani moc netrápilo. Pokud to necítíš, nic Tě k tomu nepoutá, ani vnitřně. A ten obřad, který sis sestavila, není špatný. A ten déšť poté, řekl bych, že je to přijetí Matky Přírody po Tvém oficiálním odpoutání od onoho náboženství a navrácení k přírodě plně vnitřně. Smila z Tebe zbytky toho, co si pociťovala. A žádný křesťanský křest není nutně ten, mormoni (jestli se nepletu, tak oni) například tvrdí, že křest dětí je neplatný, že se jedinec musí rozhodnout svobodně jako dospělý.

    OdpovědětVymazat