O nemocnici, anafylaktickém šoku a úvahách, ke kterým mě tento zážitek přivedl
 |
| Byl to takový fofr, že jsem si nestihla před odjezdem ani obout boty |
Je pondělí odpoledne, zrovna jsem se vrátila z Norska.
Jsem doma chviličku a nedá mi to, abych nevyrazila pracovat na zahradu. Po
chvíli vidím proti sobě letět vosu, snažím se instinktivně vyhnout, ale nedaří
se. Vosa do mě narazí, navíc mě píchne za pravé ucho v místě uzlin.
Strašně to zabolí a hlavou mi bleskne, že budu mít 14 dní opuchlé ucho. Jsem
dost naštvaná a letím domů pro octový zábal. Je to ale poslední věc, kterou ten
den stihnu.
Asi deset minut po píchnutí mě začíná svědit celé tělo,
začínám rudnout a klepat se. Je mi zvláštně, a taky cítím, že mi strašlivě
opuchá ucho. Jdu se na sebe kouknout do zrcadla a zděsím se. Nemám opuchlé jen
ucho, ale celý obličej, včetně rtů nebo očních víček. Kouknu dolů a vidím
vyrážku na celém svém těle. Tuším, že je zle. Volám sanitku, kde vysvětluji, co
se mi stalo. Na píchnutí si dle rady přikládám sáček s mraženou zeleninou
a čekám na příjezd doktora.
Sanitka přijíždí rychle, pobíhá kolem mě asi pět lidí. To už
se ale strašně klepu. Motá se mi hlava. Nic nevidím a je mi zle od žaludku,
jako na zvracení. Hlavou mi bleskne, že můžu i umřít. Musím se soustředit, co
mi doktoři říkají, protože sluch mi jako jediný smysl ještě nezačal úplně stávkovat.
Ptají se na spoustu otázek a do ruky mi zavádějí jehlu. Jak já nenávidím jehly,
ale tuhle ani nevnímám. Tep mám prý nehmatatelný.
Doktoři mi dávají protialergické léky a mně se hned začíná
ulevovat. Je to jako z těch amerických filmů, ve kterých někoho otráví,
pak přiběhne pomoc s protijedem a hrdina je do pár sekund na nohou.
Nevěděla jsem, že to doopravdy tak rychle účinkuje. Bolest žaludku ustupuje, přestávám
omdlívat a zase vidím. To už se ale vezu v sanitce do nemocnice. Když
jedeme přes město, máme puštěné houkačky. Směju se tomu, že je kvůli mně takové
pozdvižení.
V nemocnici si mě nechávají na šest hodin na
pozorování, mám spoustu času přemýšlet. Honí se mi hlavou spousta myšlenek.
Nejsilnější je ale ujištění, že to, co dělám, je správné. Před rokem jsem byla
malá bázlivá holka, která jen snila o něčem velkém, ale bála se
to realizovat. Bála se o všechno, bála se o sebe. Tento rok jsem strávila hodně
na cestách, přestala jsem se o sebe bát. Přestala jsem si představovat, co se
může hrozného stát. Moje zkušenost s vosou mě utvrdila, že není proč se
strachovat. Není čas na výmluvy. Je čas jednat. Protože nebezpečí
na vás nečíhá jen na cestách, daleko od domova. Nebezpečí je všude, něco se vám může stát doslova na vlastním dvorku. Stejně jako mně.
Závěrem chci jen dodat, že jsem alergická na vosí štípnutí.
Dle doktorů se reakce s dalším štípnutím zhoršuje. Proto teď s sebou
musím všude vláčet dvoje léky a adrenalinové pero, kdyby mě vosa znovu
poštípala.
P.S. Pokud se vám líbí můj blog a chcete veškeré novinky z první ruky, lajkujte moji FB stránku.
Přesně tak, neštěstí může číhat v bezpečí domova.....ještě, že všechno dobře dopadlo. Hezký bezhmyzový den přeji :-)
OdpovědětVymazatDěkuji, zatím se mi hmymáčci vyhýbají a doufám, že to tak i zůstane :D :)
VymazatTak ještě, že jsi v pořádku a včas sis zavolala pomoc. Moje mamka je taky alergická na bodnutí hmyzem a taky u sebe vždy nosí léky, kdyby náhodou...
OdpovědětVymazatJo, taky musím s sebou teď tahat tři krabičky léků :) Ale s tím se dá žít :)
Vymazat"Polární Vlku" :-) držím palce v léčbě a těším se na další tvé povídání, které ti jde náramně dobře. Máš spisovatelské nadání a vše se pěkně čte.
OdpovědětVymazatAhoj J.
Pane Jiří, děkuji Vám moc za komentář, jsem prakticky zdravý člověk, tak žádná dlouhodobá léčba potřeba není :) A moc děkuji za pochvalu, snad se Vám budou líbit mé příspěvky stejně jako doposud :)
VymazatTatkovi od Jariho se stalo to samé, ale dostal těch žihadel tak 20. Nicméně zážitek asi obdobný. Není to sranda, jsem ráda že jsi v pořádku!
OdpovědětVymazat20 žihadel? to si sakra neumím ani představit... o.O fufufu, tak snad to jaroušův táta přestál ve zdraví... :)
VymazatJojo, dostal adrenalin a poležel si den na jipce. Naštěstí taky hned volali záchranku, že se nedusil.
VymazatJá se úplně lekla, co hrozného se ti stalo, že si nějak závažně onemocněla či co. :D Já bych tedy být tebou byla fakt v šoku, asi bych si ani tu záchranku nezavolala. Naštěstí na vosy alergická nejsem. Na soustřědění jsme omylem rošlápli vosí hnízdo, já jsem naštěstí vyvázla s "pouze" šesti štípnutímí, zato kamarádka jich schytala asi 20 a z toho 15 dozadku, také ji vezli do nemocnice, alergickou reakci sice neměla, nebo tedy jenom slabounkou-nic takového jako ty... zato dostala obrovský záchvat breku :D Nadopovali ji tam nečím, takže když přijela byla jako zdrogovaná :D
OdpovědětVymazatDíky! Díky! A ještě jednou díky za tuhle historku, jsem ráda, že ze mě neděláš chudinku a raději jsi přidala svůj zážitek! :D (y)
Vymazatjsem ráda, že jsi v pořádku :( musel to být šok :( já vosy a podobný hmyz úplně nesnáším :(
OdpovědětVymazatmi nijak zvlášť nevadil, v minulosti mě píchla několikrát včela a nic se nestalo... vosy jsou prostě horší no :)
VymazatJežiš! oO Mě píchla vosa před týdnem a bolí mě to a svědí ještě teď. Strašně to nateklo, ale je to jen na noze a nějak jsem to naštěstí rozhodila. Snad je ti už lépe. :)
OdpovědětVymazathlavně, že jsi v pořádku... a je to pravda, člověk jede na cesty se strachem, že se mu může něco stát, a pak přijede domů a stane se mu to doma... jo jo, to znám :)) já teď byla čtrnáct dní pryč a jednoho kamaráda štíply vosy šestkrát do nohy, chudák nemohl ani chodit :( jsem moc ráda, že jsi v pořádku :))
OdpovědětVymazatJsem opravdu moc ráda, že jsem narazila na tvůj blog =) Je to přesně to co momentálně potřebuju a krásně se čteš =) Hana B.
OdpovědětVymazatJežiši to zní tak děsivě! Hlavně, že jsi v pořádku: Také mě před měsícem vezla sanitka .. poprvé v životě. Díky bohu vše dopadlo dobře.
OdpovědětVymazatUnknownie.blogspot.cz || Life Abroad